Zase jednou po čase
v rubrice Literárum

...sem frknu pár kusů přečtené literatury. K Vánocům přistálo pod strom i něco knih, takže bylo z čeho vybírat. Momentálně mám s nadcházejícím jarem (= příliš mnoho různých vjemů, díky nimž se nedokážu soustředit + klasická jarní únava) trošku problém se čtením, tož aspoň se donutím zavzpomínat na doby, kdy mi to ještě šlo.

Především doporučuju knihu od Kate Atkinsonové V zákulisí muzea. Hlavní hrdinka Ruby popisuje jednak svůj život ode dne početí, jednak se tu v er-formě vzpomíná na příběhy různých členů její rozvětvené rodiny – se všemi radostmi, strastmi, tragédiemi. Celý příběh je prosáknut rodinným tajemstvím, které je velice pozvolna čtenáři odtajňováno. Je to moc pěkně psané, tragikomické, semtam až anglicky černohumorné, ale rozhodně žádná "řachanda". Četlo se mi doslova jedním dechem. Jednou jsem se vracela domů a v duchu se těšila, jak si knihu zase večer otevřu, když jsem si uvědomila, že už jsem ji den předtím dočetla. A bylo mi to líto :)
Po knize Pár trotlů od Jonathana Coea jsem sáhla díky jeho předešlému dílu Dům spánku, který se mi hodně líbila. Pár trotlů je trošku slabší, i když se četl taky dobře. Odehrává se v Birminghamu v 70. letech minulého století. Hlavními hrdiny je několik kamarádů ze střední školy a jejich rodiny a přátelé. Autor knihu psal různými styly a z pohledu různých postav, tu jako zápisky z deníku, tu pomocí úryvků ze studentského časopisu, nebo jako monolog jedné z postav. Coe rozehrál, ovšem nedovysvětlil některé situace, o čemž jsem si myslela, že je záměr, ale pak se dočetla, že existuje volné pokračování. Takže nezbývá než čekat, jestli se ho u nás dočkám.
O knihách Chucka Palahniuka se mi nepíše lehce a nejinak je tomu i u Deníku. Ani teď nebudu z knihy příliš odhalovat, stojí za to odkrývat zápletku spolu s autorem. Snad jen, že hlavní postavou je malířka z chudých poměrů, která se odstěhuje se svým manželem na turisticky oblíbený ostrov plný obyvatel, kteří turisty neradi. Misty se zde již nevěnuje umění, k čemuž ji ovšem ostatní nutí. Kniha je psána formou deníku pro Mistyina manžela, který leží v kómatu po nevydařené sebevraždě. Deník určitě nepřekročil jiné Palahniukovy knihy (Ukolébavka, Zalknutí), ale pořád je velice dobrý, i když snad nejpochmurnější.
Den v životě jednoho neurochirurga předkládá Ian McEwan v knize Sobota, a to opravdu v reálném čase. Samotnému zaměstnání hlavního hrdiny je věnován menší prostor už z důvodu, že se odehrává o víkendu. Čte se příjemně, i když ne jedním dechem, protože hltání by této knize asi spíš ublížilo. Bavilo mě proplétat se McEwanovým slohem, který krásně plynul a hladil. Do v podstatě obyčejného dne Henryho Perownea zasáhne hned několik událostí, které mohou a nemusí ovlivnit jeho další život. Psáno pod vlivem hrozící války v Iráku, takže i s lékařovýmí názory na krizi po 11. září.

Pak jsem ještě četla William Goldman: Princezna nevěsta – svěží, satirická, humorná, ale i napínavá pohádka pro dospělé. G. G. Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile – Littín byl uvedený v seznamu 5000 emigrantů, kteří měli absolutní zákaz návratu do vlasti. Přesto se tam v roce 1985 ilegálně vydal, aby natočil film o skutečném stavu Chile, pak ho Márquez vyzpovídal a ze záznamu, který trval osmnáct hodin, vzniklo tohle dílko. Carlos Ruiz Zafón: Stín větru – světový bestseller, příběh se točí se kolem autora spíše béčkových knih, které ovšem někdo neznámý hromadně ničí. China Miéville: Král Krysa – zajímavě novodobě zpracovaný v Londýně se odehrávající příběh o Krysaři určitě stojí za přečtění už pro svou báječně temnou atmosféru a autorův výborný sloh.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil středa, 11.04.2007, 11:54:00

. . .

Komentáře

(BB - Mail - WWW)
To já zrovna včera dočetl Parfém bláznivého tance od Tima Robbinse (doufám, že jsem ho teď nezkomolil). POkud jsi nečetla (i když takových knih moc není :-), rád zapůjčím. Je to fakt povedený!!! Až tedy přejde problém se čtením. Jinak prý Mikeš už začíná ťapat, byť s lehkou oporou... Mějte se!

(bosorka - Mail - WWW)
BB: Máš pravdu, Parfém bláznivého tance jsem četla, i když dost dávno a už si moc nepamatuju. Ale myslím, že se mi to líbilo.
Co se týče Mikešínova ťapání, tak je to trošku zveličeno otcovskou pýchou :-) No, stoupá si a už umí přiťapat k místu (předtím mu nohy zůstávaly vzadu), kde se zvedl (což je skoro všude), a taky se snaží ručkovat v postýlce, což se mu vcelku daří. Chůze je ale zatím asi daleko. No, i tak jsou to pokroky :)

Přidání komentáře...