Larsson a další ze severu
v rubrice Literárum
Mám resty v psaní o čtení, ale aspoň jednou ročně musím shrnout.
Taky mě jako mnoho dalších uchvátily knihy Stiega Larssona. První díl Milénia Muži, kteří nenávidí ženy jsem četla loni v září. Mikeš šel poprvé do školky a já se ten den plácala v přilehlém parku. Toní usnula a já přečetla asi tři sta stránek. Larsson píše čtivě, příběhy sviští. Navíc jsou v jeho knihách velice zajímavé postavy. Lisbeth Salanderová – hackerka, která se s ničím a nikým nepáře – není zrovna prototypem sympatické hrdinky. Přesto nelze si ji svým způsobem neoblíbit. Nezkorumpovatelný novinář Mikael Blomkvist, který nezapře částečné autobiografické rysy, zvlášť co se týče otevřené kritičnosti ke společnosti, kterou bez obav reflektuje na stránkách ekonomického časopisu, má taky hodně do sebe. Stejně jako první díl jsem zhltla i Dívku, která si hrála s ohněm – tady se rozkrývá hlavně složitá Lisbetina osobnost a její život. Dočetla jsem i závěrečnou část trilogie, nazvanou Dívka, která kopla do vosího hnízda. A zase skvělé. Asi lepší než díl druhý, který se mi líbil nejméně, hlavně tedy kvůli přepálenému konci. I v prvním díle je konec krapítek naplácaný a překombinovaný, ale pořád snesitelně. Naštěstí Larsson perfektně vládně perem, takže i malé nedostatky vyrovnává skvělým čtením. Poslední díl navíc krásně logicky zapadne, je psán až filmově a není divu, že se Švédi hned chopili předlohy a knihy převedli na plátno. Jsem zvědavá, jak si s příběhy poradí David Fincher, který má obstarat americkou verzi. Věřím, že on by mohl uspět, přestože není žádná sranda takovou kládu zfilmovat. Je to vidět třeba na švédské verzi Dívky, která kopla do vosího hnízda – tam, kdo nečetl, se lehce ztratí v přehršli postav.
Larsson se nedrží jednoho žánru, v rámci trilogie se pustí do například detektivky, špionážního i společenského románu. Díky němu se zúčastníme soudního přelíčení, podíváme se na kloub fungování tiskovin i k operaci mozku. Poslední díl Milénia je skvělým zakončením, a přestože mi je líto, že autor předčasně zemřel, nerada bych, aby se jeho partnerka pustila do dopsání čtvrté části, kterou Larsson údajně rozepsal. Nevím, jestli by to už nebylo ke škodě. Na severu jsem zůstala i díky L. S. Christensenovi a jeho knize Beatles, která je o čtveřici kamarádů oblibujících populární kapelu. Zprvu je příběh skoro až poklidný, plný ovšem chlapeckých příběhů. Postupem času, jak přátelé dospívají, ubírají se jejich životy různými a ne vždy zrovna veselými směry. Líbilo se mi to moc, ctěné pozornosti ale doporučuji hlavně autorovu knihu Poloviční bratr.
Protože mě kdysi sejmula kniha Popmusic z Vitully, pořídila jsem sobě další dílo od Mikaela Niemiho Muž, který zemřel jako losos. Rozjezd to mělo slibný, bohužel časem kniha řídla a konec byl slabší. Jde o detektivku, na jejímž počátku je vražda, jde ale hlavně o boj za přežití tornedalské finštiny. Tornedalen je oblast na hranicích Švédka a Finska, oblast, která vlastně nepatří ani do jedné z těchto zemí a zároveň do obou. Ač správně leží ve Švédsku a úředním jazykem je švédština, přežívá zde (přestože bylo její užívání kdysi zakázáno, ba trestáno) i původní meänkieli – tornedalská finština. Přestože se tomuto tématu Niemi věnuje i v poslední knize, mnohem víc se o jeho rodné krajině dozvíme z Popmusic z Vitully, kterou jsem si teď přečetla po čase znovu a znovu nestačím koukat, jak je skvělá. Vtipná natolik, že se směju v metru nahlas, zároveň tajemná, plná povídaček z Tornedalenu. Pro mě magický realismus severu a jedna z mých topten, troufám si říct. Kromě seveřanů jsem přečetla například Nevyřešené případy od Kate Atkinson, autorka taky předkládá detektivní příběhy, jsou tři a nakonec se porůznu vzájemně propojí. Dobré čtení je to, ale Atkinson nedosahuje na svůj skvělý román V zákusilí muzea. Koukám, že žádný v tomto příspěvku popsaný autor pro mě nepřekonal první knihu, kterou jsem od něj četla. Všichni se mi ale tou první tak vryli, že je hodlám sledovat a číst od nich vše, co půjde. Četla jsem Haubertovy Všelijaké povídky, což je veselé rychločtení. Přečetla jsem od metafyzickou detektivku Město & Město od Ch. Miévilla. Donutila se dočíst, protože to byla hrůza hrůz, filozoficko-metafyzicko-scifi spisek Romaina Sardoua Odlesk Boží slávy. A pak třeba ještě Hrdého Budžese a Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové, na což mě přivedlo hlavně povedené představení v Divadle Dlouhé, ale o tom už wuxia a já snad někdy příště. Z prošlých narozenin, Vánoc a svátku mám nachystané další kousky, takže report snad zase za rok. linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
Komentáře
Přidání komentáře...
|
. . .
|
