úterý, 4.10.2005
Sen je sen, probudíš se, je den
v rubrice Sleepy Hollow
Začínám slovy Jana Wericha z Fimfára, přesně z pohádky Splněný sen, kde se se hlavnímu hrdinovi zdají po kmínce ta "správná čísla", která má vsadit druhý den v lotynce, aby vyhrál.
Mně se prorocké sny naštěstí nezdají, ale mnohdy i tak stojí za to. Třeba dnes se mi zdálo, že jedeme do Londýna vrátit panu BB klíče, které nám tam půjčil a které jsme mu zapomněli vrátit. A teď je samozřejmě nutně potřebuje. Už sedíme v autobuse směr Londýn a víme, že tam dojedeme zítra v poledne a hned večer pofrčíme zpátky nach Prag. A jak tam tak sedíme, tak začnu hudrat, že to bude hrozná cesta, tam a zase zpátky a že je to děsně nepohodlný a že bych se na to nejraději vykašlala. že ty klíče pošleme poštou. A wuxia mi říká, že se mu nechce jen tak zahodit ty peníze za autobus. Nakonec se mi ho podaří přesvědčit, že nikam nepojedeme, takže vylezeme ven a autobus ihned odjede, aniž si z něj stačíme vzít batožinu. Proč oba na tu krátkou dobu vlečeme velké batohy, opravdu netuším. A tak začneme plašit a lítat po Florenci a shánět, kdy jede nejbližší plzeňák, že tam ten anglickej bus dohoníme a bágly si vezmeme. Nějak ho nemůžeme sehnat, takže hledám kancelář tý autobusový londýnský společnosti, aby jim dali vědět, že tam máme zavazadla a nechali nám je v Plzni, popř. nikde nezahazovali. A přestože i v tom snu vím, kde ta kancelář je, nemůžu ji zaboha najít. Dokonce se připletu do nějaké prapodivné konference v místním hostelu.
Pak jsem se v noci probudila, tak nevím, jak to s batohy dopadlo, protože jsem se následně vnořila do jiného snu, kde mi nějaká paní představovala nové lázně, provázela mě mnoha místnostmi, v nichž v každé byl jeden bublající bazén, ze kterého se kouřilo. Celou dobu jsem byla natěšená, jak se do jednoho vnořím, až mě celými těmi rozlehlými lázněni provede, ale když jsem se vracela tou samou cestou, už byly všechny bazény plné obtloustlých chlapíků a nikde nebylo místo. Pak jsem hledala wuxiu (a posléze Ewana McGregora???) ve velkém bazéně pro obyčejný lid, kde byla hlava na hlavě.
A sen se opět změnil, měli jsme s wuxiou za úkol uvařit buřtguláš z užovek. Kdo nám to nařídil a proč to máme dělat, ehm, to tedy opravdu nevím. Mám z hadů hrůzu, teď jsme je měli chytat, strkali jsme je všechny do mikrotenového pytlíku, ze kterého furt lezli ven. Fuj. Poslední, co si z toho pamatuju, je, že jsem říkala, že klidně oloupu všechny brambory světa, ale že hady musí krájet wuxia. Hadguláš, ňamy :)
Ani u hrdiny Werichovy pohádky to není zcela jednoduché, ta čísla mu tak úplně nevycházejí a poklad ze sna je vlastně úplně někde jinde, a zdá se o něm úplně někomu jinému. Kmínka prostě neúčinkuje, jak by měla nebo jak by si někteří přáli. Dobrou noc.
. .
.
úterý, 6.09.2005
Zdálo se mi,
v rubrice Sleepy Hollow
ze čtvrtka na pátek.
Byl to divnej sen, jako mý sny bývají. Začalo to tím, že můj drahý přišel a ledově mi oznámil, že umřel Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten. Hrozně se mě to dotklo, možná až přehnaně, najednou jsem měla beznadějný svíravý pocit, že už nemá nic cenu. Proto jsem se rozhodla, že na všechno kašlu a přihlásila jsem se do Big Brother. Potřebovali doplnit stavy. Vzápětí jsem hned věděla, že jsem přijatá a už jsem si balila kufírek a měla jít. Do toho jsem se dozvěděla, že umřel i Nick Cave, který si navíc přál být pohřbený v Čechách a já byla na sebe naštvaná, že musim nastoupit do BB a nemůžu se pohřbu zúčastnit. Vůbec jsem nevěděla, co dělat a do toho si pustila televizi a viděla, s jakými zjevy tam mám trávit čas – a byla z toho ještě zničenější. Celý sen byl plný úzkosti, nemožnosti cokoli udělat, a když jsem se ráno probrala, jako by ze mě spadl tunový šutrák, který mi ležel na prsou. Nebyl to příjemný sen. Zajímavé bylo taky prostředí, v němž se odehrával. Vypadalo to napůl jako v nějakém temnějším filmu Tima Burtona, a napůl jako v památném klipu Hrobař kapely Premier (kteroužto naštěstí již zavál prach). Prostě temné místo, ovšem jaksi naaranžované a poskládané z uměle zaprášených kulis.
Tak, dle tohoto se možná dá i soudit, co se mi honí hlavou ve skutečnosti, nebo co na mě útočí zvenku. Kéž Christian Emmerich i Nicolas Cave dožijí požehnaného věku :o)
. .
.
|
. . .
|
