Svaťák na simsonu
v rubrice Čobolo

Myšlenka na to, že se za pár týdnů budu muset připravovat na státnice, mi přivodila kromě jiného i vzpomínku. Na svaťák před maturitou.

Ještě mi na něj dala vzpomenout maminka od Mika ze školky, která zná Markétu, s níž jsem svaťák absolvovala. Ve škole jsme nebyly nejlepší kámošky, ale obě jsme maturovaly z dějepisu a říkaly si, že ve dvou se toho třeba naučíme víc. Na první čtyři dny se k nám přidala ještě Soňa, taktéž kvůli dějáku. Odjely jsme na chalupu Markétiných rodičů do západních Čech a fakt se tam především učily – byla jsem docela ráda, že Markéta je na tohle poctivá a donutí mě. A předmět, kterému jsme daly nejvíc, tedy zmiňovaný dějepis, se mi nakonec povedl nejlépe, tedy za jedna. Ze svaťáku si toho extra nepamatuju, jen přehršel učiva, které se časem z hlavy vykouřilo taky. Neustále plná konvice čaje nebo kafe, k obědu polívka z pytlíku, jinak jsme si opékaly chleba na kamnech a jedly ho jen s máslem/sýrem a bylinkovou solí. Byl sice květen, ale dost zima, takže jsme si musely topit. V pauzách, kdy jsme nešprtaly, trávila jsem čas hlavně listováním svázanými ročníky starých 100+1.
Co mi ale nemohlo neutkvět v paměti, bylo, že mě Markéta během toho týdne naučila jezdit na Simsonu a pak jsme na něm podnikly výlet za spolužačkami, které svaťák trávily cca o 35 km dále. Když Soňa odjela, byly jsme rozhodnuté dát si pauzu, holky o naší plánované návštěvě věděly, stačilo nakopnout simsona a vyrazit. Jediné co, že Markéta vlastnila pouze jednu přílbu blembákového typu, mně chvíli nabízela africkou helmu po dědečkovi, kterou jsem s díky odmítla (nejen pro to, že bychom tím připravily o domov asi tucet pavouků). Nakonec jsme ale vyrazily, vydaly jsme se po těch nejužších silničkách a jely podle mapy z roku 1919. Evidentně platila, protože jsme dojely na místo určení bez nějakého bloudění. Cestou jsme potkaly jedno auto, dvě srnky a několik káňat. Nezapomenu na magickou část cesty, kdy jsme vjely do lesa, z kopce se serpentýnami spustily do údolí, kde stálo staré stavení, nikde ani živáčka, jako bychom vjely do jiného století. Celá ta chvíle působila jedinečně a nezapomenutelně. U holek jsme si udělaly čistící večer, tj. vyčistily si hlavu vínem, abychom další den mohly pokračovat v učení. Druhý den zpátky stejnými silničkami a učit se atd. Odmaturovaly jsme všechny.

přidal valkil úterý, 22.02.2011, 15:01:00, Komentáře (1)

. . .

Stoprocentní alibi
v rubrice Čobolo

aneb Najdi ten stan
Jezdívali jsme do Kostelce za dědou. Tady se narodila máma, brácha i já. První dva roky života jsem tu dokonce i bydlela. Teď jsme tu trávili mnoho víkendů a týdnů o prázdninách.
Tenkrát za námi přijela mámina kamarádka se dvěma syny. Protože dědův byt nebyl velký, řešilo se to tak, že my děti jsme spaly uvnitř a mámy si za barákem postavily stan. Bylo to pro ně výhodné, protože jsme nemohly kontrolovat jejich noční pohyb. Ráno už nám běžně dělávaly snídani a že v noci rajzovaly po místních podnicích, nám zůstalo utajeno.
Bylo 21. srpna 1988. Maminky nás uložily a vyrazily do víru maloměsta. Zakotvily nakonec v místní Sokolovně, kde popily a po zavíračce se vydaly domů. Každá ovšem zvlášť. Moje máma kdesi vlála kolem sloupu, když u ní zastavilo auto místních příslušníků vébé. Díky výše zmiňovanému datu měli esenbáci pohotovost. Donutili mámu nastoupit do služebního vozu, což učinila a vzápětí, když zjistila, že auto zevnitř nemá kliku, malinko litovala.
Policajti se začali vyptávat: "Kde bydlíte?"
Máma: "V Praze."
VéBé: "Ehm... Kde bydlíte tady?"
Máma: "Ve stanu."
VéBé: "No a kde je ten stan?"
Máma: "Vy jste policajti, tak si ho najděte."

Mezitím dostali příslušníci hlášku, že v nedaleké obci se děje cosi nekalého. Odjeli i s mámou v autě, která nemohla díky nepřítomnosti kliky uprchnout. Vozili ji takhle nějakou dobu po okrese, ale stan nakonec našli. Máma se v něm ráno probudila a mohla nás jít budit snídaní jako vždy. Změnou v jinak obyčejném prázdninovém dni bylo, že odpoledne zvonek a za dveřmi dva příslušníci. Vinárnu v Sokolovně, kde maminky v noci seděly, někdo vykradl. Pikantní na tom bylo, že esenbákům i přes jejich noční bojovou pohotovost před nosem. Policisté teď přišli vyslechnout i dámy, poněvadž měli přesně rozepsáno, kdo a kde v lokále seděl.
"Jo, pánové, se mnou nepořídíte, já mám nejlepší alibi, celou noc u vás v autě," přivítala je ovšem naše maminka. Ano, byli to zrovna ti dva vébé páni, co ji v noci nabrali coby výtržnici, vozili ji po okreskách a chytrým zločincům tak ulehčili loupež.

přidal valkil pondělí, 22.03.2010, 9:00:00, Komentáře (1)

. . .

Vánočnění
v rubrice Čobolo

Z dob, kdy mi to od Mikuláše ke Štědrému dnu připadalo nesmírně dlouhé.

Bylo mi asi devět. Do Vánoc zbývalo pár dní. Byli jsme s otcem pro kapra u jeho kamarádů, kteří je prodávali a za tím účelem měli od našeho tatíka půjčené přespávací auto. Byla zima, určitě mrzlo, ale sněhu moc nebylo, spíš jen poprašek, možná to byla námraza. Posléze jsme spolu šli vymrzlí pěšky na metro a já cestou na zemi našla malý balíček – zabalený v jednom z těch pár druhů vánočních papírů, které tehdy byly, převázaný provázkem. Nenápadně jsem ho strčila do kapsy a byla nadšená. Někomu nejspíš vypadl dáreček. Co v něm asi je? Vrtalo mi to hlavou a myšlenkami prolétlo několik věcí, které bych v něm mohla najít. Rozhodla jsem se ale, že si překvapení navíc nechám až na Štědrý den. Nikomu jsem o tom neřekla. O to víc jsem se nemohla dočkat Vánoc. Pak už konečně přišel Štědrý den, proběhlo předávání dárků a já si večer v posteli celá natěšená rozbalila dáreček navíc.
Byl to zabalený polystyren – nejspíš ozdoba na strom. To bylo zklamání!. Když si ale zpětně vzpomenu na to napínavé čekání a dumání o tom, co rozbalím, je to příjemné vzpomínání. Škoda, že už se teď tolik nedokážu těšit, že od Mikuláše ke Štědrému dni to uteče až děsivě rychle. I když myslím, že naše těšení nám vynahradí dítka – uvidíme co letos Mikeš.

přidal valkil středa, 24.12.2008, 13:35:00, Komentáře (2)

. . .

Ta naše hospoda (Část II. – Po dvacítce)
v rubrice Čobolo

Konečně tedy to pokračování

Někdy s koncem minule zmiňovaných hospod jsem začala chodit na vošku a zároveň jsme objevili tehdy vzniklou putyku Pod Petřínem, kam jsme se znovu stáhli. Překvápko bylo, že se tam přesunul i náš oblíbený výčepák z Vrat Míra a vzal s sebou též recepis na úžasný nakládaný hermoš. Tudíž bylo jasné, že tady budeme častými hosty. Mezitím jsme znovuobjevili hospodu U žaludů, která se nachází kousek od náměstí Karlova. A jelikož se naše škola příhodně postěhovala do Spálenky, bylo to sem cobyhop a my tam sedávali častěji než často. Žaludi jsou klasická zasmrděná knajpa s linoleem, pocmrndanými ubrusy, zažloutlými stěnami a cigaretovo-pivním odérem. Ale byla levná a ku študákům vstřícná. Chodívalo se tam hned při otvíračce a trávila se tam celá odpoledne. Člověk tam mohl klidně zajít sám, protože pokud už tam někdo známý netrůnil, bylo jisté, že do pár minut dorazí. Jéjej, tady jsme propili přednášek. Žaludi jsou stále na stejném místě už mnohá desetiletí, takže tam dodnes aspoň jednou do roka z nostalgie zaběhneme.

PodPé byla klasika. Posléze jsem zjistila, že nezávisle na nás tam chodí také mladší študenti z prváku a nakonec se tam postahovali i lidi od nás. Petřín je hrůza, i člověk, který je stoprocentně přesvědčen, že zaskočí jen na chvilinku, tu obvykle zkejsne až do zavíračky, kdy platí deset piv a více. Pivo tu teče proudem, mají výborný hospodský ňamky a hlavně je tu atmosféra. Ani není třeba sedět u stolů, kolikrát jsme tu vystáli u výčepu důlky. Kecali jsme s výčepákama, dostávali seřváno od Libora, když jsme si stoupli na lavici, zatloukali ožralí jak káry hřebíky do polen, tancovali, rvali se a kdovíco ještě. Pro mě je asi nejdůležitějším počinem PodPé navázání bližšího vztahu s wuxiou. Neskutečné, že už to letos bude devět let, co jsme si tam u dřevěného stolu padli do zkaleného oka. Petřín je klasika a dodnes tam ráda zajdu, i když už ne tak často.

U Broučka na Žižkově se taky moc dobře sedělo, tenkrát jsem dělala v Žižkovském divadle a sem to bylo až příliš blízko. Potemnělá hospoda, dobrá hudba jako kulisa, fotbálek, pivko (semtam i 16°), pohoda a skoro domácí atmosféra. Navíc tam bylo, Rádíí, pěkně měkkoučko, mnohá servírka byla Hugem rozdělaná a Jindra nebyl chlap, jelikož neřekl kozy. Bohužel majitelé domu hospu zrekonstruovali a místo ní je teď nějaká nezávadná kavárna. Škoda toho.

Po ukončení naší slavné vošky jsme zakotvili na docela dlouhý čas U Dandů, což je restauračka u Míráku. Scházelo se nás tam požehnaně, za tu dobu jsme tam vypili slušně tanků piv, snědli něco litrů česnekových polívek, pár kilo gothaje, topinky z mnoha bochníků a několik plat vajec připravených coby hemenex. Došlo to tak daleko, že jsme směli chodit i na soukromé akce, oslavy založení hospody a výčepáci nás při odchodu obdarovávali prázdnými půllitry. Chodili jsme tam dost dlouho, až pak nám připadalo, že tam šiděj a my vždycky platíme víc piv, než bychom měli. Jako první se vzbouřil Plukovník a k Dandům přestal chodit. Nám ostatním ještě nějaký čas trvalo, než jsme odešli za ním. Grupa Dandovců se přesunula do hospody Morava (a jsme zase zpátky na Žižkově), kam mířívá, už ve značně okleštěné sestavě ovšem, dodnes.

Tak to jsou asi ty nejdůležitější putyky, kde jsem bývala štamgastem. Ale za zmínku stojí ještě některé, kde jsme ohřáli židle rozhodně více než desetkrát. Tady je výběr: U Kalendů, U Bubeníčků, Nad Rozhlasem, U Kotvy (tam jsme byli mnohokrát, ale mezi oblíbené hospody nelze zařadit, páč tam okrádali, točili podmíry, byli líný a protivný, ale ta zahrádka hned pod okny školy – tomu se těžko odolávalo), U Mánesa, U Sadu (s těmi jsme po několika extempore skončili), U Havrana nebo Pohádka, ale ta je zcela jistě na samostatné vyprávění možná někdy příště. Tož na zdraví!

přidal valkil pátek, 7.09.2007, 12:08:00, Komentáře (0)

. . .

Ta naše hospoda (Část I. – Před dvacítkou)
v rubrice Čobolo

aneb Průvodce mými domovskými hospodami v průběhu věkův
 

A že jich pár bylo. S pivéčkem jsem začala v útlém věku, ještě v dobách, kdy jsem ho neuměla řádně vychutnat a prolévala se hektolitry téhle chmelové pochoutky. Nejprve jsme nasávali potajmu a tam, kde nám nalili, což byly povětšinou různé stánky či koncertní provozovny. K hospodám jsme zatím nelnuli, jednak sedět v nich bylo „trapný", druhak nás často vypoklonkovali, jelikož jsme v občance (měla jsem tu hnědou knížečku, co fungovala jen chviličku, v mezidobí mezi rudoknížkovým a karetním systémem) neměli to správné datum výroby.

Kolem šestnáctého roku se doma ukázalo, že holduji rezavému pití, což kupodivu prošlo bez větších problémů, ale i tak jsme tenkrát raději chodili nasávat do hudebního klubu, aby to nevypadalo, že pořád jen sedíme v putyce, ale také vyhledáváme kulturní dění. Zástěrkou se nám stala především žižkovská Komotovka, kde na baru dělali dvě kamarádky, takže o pití nouze nebyla. A i nějaký ten kulturně-hudební zážitek z toho vypadl. Chodili jsme tam pravidelně a dlouho, než z klubu udělali pánský hampýz s mladými chlapečky. Škoda toho! Na Žižkově jsme nicméně zůstali, ale domovskou hospodu tu pořádně neměli, protože jsme se spíš pohybovali napříč všemi možnými lokály, přičemž občas některý z nich vyhrával a my tam sedávali přece jen častěji. Za všechny např. U Táboritů, Nad Viktorkou, Morava, U sadu, U kaprů (tam se končilo, neb tam měli nejdelší otvíračku) – prostě jsme se motali kolem Bořivojky, která je hospod plná od začátku do konce.

Pravou domovskou hospodou ovšem byla U Pravdů, kterážto se nacházela hned vedle našeho domu a byla tak blízko, že jsme tam kolikrát šli v papučích. Z této doby je i historka mé mámy, která si jednou po ránu napouštěla vanu, když dostala nezvladatelnou chuť na nanuka. Nelenila, přes noční košili si přehodila dlouhý kabát, na nohy kozačky a vyrazila do krámu přes ulici. Jenže před barákem natrefila na kamaráda, kterého dlouho neviděla, tak spolu zašli k Pravdům na „jedno". Naštěstí už u toho jednoho mámě, která tam seděla v nočním úboru maskovaném zimním kabátem, došlo, že doma stále napouští vodu do vany. U Pravdů jsme se znali se všemi číšníky i majitelem, a když ji tento před pár lety pustil a přenechal podniku jménem Ztráty a nálezy, skoro jsme to oplakali. Dodnes mi chybí, i když už v té lokalitě dávno nebydlím.

Když mi bylo devatenáct, měli jsme domovské hospody rovnou dvě. A tak krásně se doplňovaly. Jedna z nich se nacházela v Míšeňské ulici na Malé Straně. Byla to hospoda nelegální, umístěná do jednoho z průchodů. Někdo jí říkal Stodola, jiný Vrata. Prodávali tam jen lahváče, ale i tak se tam na lavicích a židlích u stolů, které byly posebrané odrůzna, sedělo výborně. Vařili tam hutný polífky, chleba mazali škvarkama a sypali hojně cibulí a Míra dělal úžasné nakládané hermelíny, které tehdy na jídelníčcích hospod ještě nebyly tak často vídanou položkou. Já tam hermoš jedla poprvé a už nikdy nebyl tak dobrý (pominu-li PodPé, kam ho ovšem přenesl právě Míra z Vrat). Bývali jsme tam dnes a denně, takže jsme se s místní obsluhou brzy sčuchli a jednou s ní dokonce na baru coby molu předváděli spodní prádlo. S jednou partičkou jsme tam vedli deník (Červenou knihu), která byla na baru a do které každý mohl cokoli přínosného napsat. Ehmm, přečtěte si ty přínosné moudrosti druhý den zastřízliva. Nás s Káčou a Natálií nakonec tyhle chytré blemzy tak štvaly, že jsme knihu ukradli a spálili. Dodnes se to její iniciátoři nedozvěděli, takže se jim tímto omlouvám za onen násilný čin, který byl dlouho oplakáván. Ve Vratech končili o půlnoci a to byl čas přesunout se přes řeku do klubu Jilská, kde se to dalo protáhnout do velmi pozdních až časných ranních hodin. Klub byl sice jakože soukromý a muselo se u těžkých vrat zazvonit, ale povětšinou jsme se dovnitř dostali. Byl umístěn ve zděných katakombách jednoho staroměstského domu, vonělo to tam dávností, trochu vlhkem a zatuchle a pivo tam fakt chutnalo. Probíhaly tam koncerty i jiné akce, ale hlavně se tam dobře sedělo a kecalo, občas proběhla výtržnost typu rozbití půllitru o čísi hlavu, ale my to většinou prožili bez újmy. Jednou jsme tam ve čtyřech vypili flašku tequily, následovla lahev Mezcalu, se kterým já byla opatrná, neboť jsem chtěla toho červíka do poslední sklénky. Dočkala jsem se :) Mezitím se mí spolupíči tak zrychtovali, že padali po hubě, kam to jen šlo, a Natálu jsem musela na zádech odnést domů. V Jilský se pařilo a trsalo na lavicích i stolech, s kapelama hrálo na tamburínu, potkávalo se s různorodým obyvatelstvem a vůbec se tam krásně žilo.

Ale vše jednou končí, a tak i tyto dvě nálevny. Míšeňskou nakonec zavřeli, že byla načerno, v Jilský se nejdřív vystřídali majitelé a chvilku to vypadalo, že to ještě půjde, ale moc nešlo. Noví majitelé víc dbali na statut soukromého klubu, takže jsme se tam v tu dobu častěji nedostali. Pak tam jednou hořelo a potom už se to nikdy neobnovilo natolik, aby mohlo fungovat jako za starých dobrých jilských časů.

Pokračování příště...

přidal valkil pátek, 17.08.2007, 12:48:00, Komentáře (0)

. . .

Majpec
v rubrice Čobolo

Máme doma zvířata... tedy, měli jsme. Milovníkům zvířat pro jistotu nedoporučuji číst dál!
 

Naším bytem neprošlo věru moc domácích zviřátek, už z toho důvodu, že moje máma má z mnohých panickou hrůzu. Přesto se nám jich k její nemalé radosti pár podařilo domů propašovat. Staršímu bratrovi bylo kývnuto pouze na rybičky – nemusí se s nimi nic dělat, jsou pěkně v akvárku zavřené a z výšky se jim to krmení taky dá nasypat. K rybičkám posléze přibyly dvě žabky. Byly to ovšem nenapravitelné útěkářky a posléze díky tomu z naší domácnosti vymizely. Jednu jsme našli vysušenou někde v bytě (k odpadu, chuděra, nedoskákala), druhá se vypařila úplně. Posléze zmizely i ryby, jelikož bratr propadl jiným ač neživým koníčkům.

Pak jsem přišla na řadu já. Jezdívali jsme na jeden statek plný lidí dospělých i nezralých a taktéž zvířat (prasata, ovce, psy, kočky, kozy či drůbež). Tady jsem jednou od někoho dostala morče. Flekaté a chlupaté, které jsem pojmenovala Matěj. A přivezla si ho domů. Po chvilkovém reptání se s ním všichni smířili. Tak se to alespoň zdálo mně, protože jsem se zanedlouho dozvěděla, že MOJE morče slíbil můj tatík jedné kamarádce za dobré vysvědčení. Vzhledem k tomu, že končila první třídu, se snad ani jiné než pěkné nedalo očekávat. Dotklo se mě to nesmírně a morčecí odchod jsem začátkem onoho července velice těžce nesla. Kvůli této křivdě taky píšu celý tento příspěvek, potřebuju se z té dávné nespravedlnosti vypsat a snažím se to neumně zabalit do dalších zkazek o zviřátkách.

Po Matějovi byla dlouhá pauza, než jsem si přinesla Terezku, křečka od mé spolužačky. Úplně maličkou, sotva ochlupenou křečici jsem si vydupala a nakonec u nás pobyla celý svůj život, tedy asi tři roky. Měla se u nás docela dobře, akorát jsme ji jednou málem upekli. To, když k nám na návštěvu přišel kdosi s kočkou. Vzali jsme akvárko s Terezkou a strčili ho na balkon, zapomněli ovšem, že je na západ, tudíž se slunce v tu dobu bude opírat přímo do skleněného obydlí. Křečici jsme vyndali úplně zpocenou, lapající po dechu. Nicméně přežila a žila bez následků další rok a půl. Naše maminka si na ni taky zvykla, a ač se s ní nemusela muchlat jako my, její odchod z domu (do popelnice na dvorku) taky oplakala. Ještě za Terezky k nám přibyl další křeček, Arnošt, kterého dostal od otce můj bratr. Bylo to velice psychicky nevyrovnané zvíře, které se všeho bálo a neustále pištělo a skákalo do vzduchu. Posléze se nám ho podařilo zklidnit, nechal se i chovat a byl nakonec docela přítulný. Bohužel tuto svou změnu k lepšímu o moc dlouho nepřežil.

Následovala bratrova andulka, kterou vyhrál v Botanické zahradě v nějaké tombole. Máma tenkrát hudrala,  že všichni vyhráli hračky, jenom náš kluk si musí přinést ptáka. Kdoví, jak dlouho andulka v Botanické zahradě již přebývala, ale nutno říct že asi za měsíc z ní byl Dead Parrot. Byl to prostě expapoušek, zesnul, svěsil fangli.

K osmnáctým narozeninám jsem od kamarádek obdržela potkana – dostal jméno Frost – který naším bytem proběhl úplně nejrychleji a to tak, že jsem se s ním pouze otočila ve dveřích a máma začala: „Buď tu budeš bydlet sama, nebo si měj potkana, ale v jiným bytě!" Tak milý Frost putoval zpátky ke kamarádkám a kde nakonec skončil, mi není známo. Ten den jsem si ho ještě užívala do hluboké noci, vzala ho do Lucerny na Zběsilost v srdci a pak ještě na pivo do jedné z oblíbených knajp.

Podobná blbost napadla mou kamarádku Káču, kterážto mi přinesla darem bílou myšku. Raději jsem jí ani nedala jméno, protože mi bylo jasné, jak to skončí. Máma musela přežít jednu noc s pocitem, že ve vedlejší místnosti se v pětilitrovce od okurek prohání mýýýýš. Druhý den jsem ji Káče odevzdala a ta ji věnovala nějaké kolegyni. Myška skončila neslavně, kolegyně kromě ní měla ještě pudla, který to malé bílé nebohé stvoření jednoho dne zalehl.

Od té chvíle už měla maminka od zviřátek pokoj až na pár hodin, kdy nám do bytu vletěl holub, a než jsme sehnali nějakého statečného souseda, který by ho odchytl a vyhodil, se tam ten ptáček proháněl a pokálel, co se dalo.

přidal valkil pondělí, 23.04.2007, 19:51:00, Komentáře (0)

. . .

To je můj skalp!
v rubrice Čobolo

Ke vzpomínce na následující mě inspiroval zápisek na blogu Sarbatru o návštěvě jednoho „zajímavého“ lokálu.

Tu hospodu našla kamarádka Natálie. Jednou mi vzrušeně vyprávěla, že při svých toulkách Vršovicemi narazila na jakousi motorkářskou hospodu. Zaujal ji zejména inzerát za oknem, že hledají někoho na úklid. Vlezla dovnitř a byla nadšená, pokecala s obsluhou, zjistila, že v den svatého Patrika dostane každý návštěvník pivo zdarma, což se jí moc pozdávalo. Tak jsme si řekly, že tam na oslavu irského svatého vyrazíme, což jsme nakonec neučinily. Na putyku jsem si znovu vzpomněla, když jsme s kolegyní Evou seděly u piva v jedné restauračce na Karláku. Ještě tam s námi byl jakýsi typ, nic významného, protože si teď nemůžu vzpomenout ani na jeho jméno, ani jak jsme k němu přišly, jen to, že nás svého času obě telefonicky otravoval a my se uvolily zajít s ním na pivo. Zajímavé je, že si pamatuju, jak byl oblečenej a jaký měl hnusný polobotky. Jak jsme tak seděly u piva a nudily se s ním, napadlo mě najít motorkářskou knajpu. Díky Natálčině přesnému popisu jsme ji kupodivu neměli problém najít, i když byla docela zastrčená. Vstoupili jsme pokorně do baru a usedli do jedné z kójí. Objednali si a nikdo neprotestoval. Zatím byl docela klid. Ne nadlouho. Jelikož stoly byly umístěné odděleně v kójích, jak už jsem zmiňovala, neměli jsme po hospodě moc velký rozhled. Ovšem řev a hluk, který se zanedlouho začal ozývat, jsme nemohli přeslechnout. Sedli jsme si proto co nejvhodněji, abychom i viděli. O kus dál na sebe štěkala holka s klukem, ona byla docela připitá. Jak jsme pochopili, tito dva se rozešli a snad si určili, kdo má v které dny chodit do oblíbeného lokálu. Dnes tam prý měla být ona, ale on na její výsadu kašlal a přišel. Takže na něj ječela jak fúrie, načež se na něj vrhla a pak se kolem našeho stolu prokutálelo klubko zmítajících se a ječících těl. Ostatní návštěvníci báru jen přihlíželi a usmívali se. Ti dva se tam nějakej čas mydlili, až se nakonec vykutáleli ven, kam on svou bejvalku vystrčil a zanechal. Zvenku se ještě ozývaly pěkné nadávky, ale ona to nakonec vzdala. Chlápek vešel do baru, vzedmutou hruď jak kohout, v ruce držel chomáč vlasů. Přišel k naší kóji, pohodil hlavou a pravil: „To je můj skalp!“ a připlácl ten chomáč nad naše hlavy, kde už jako pěkná dekorace byly nějaké rohy kdovízčeho, z nichž visely pěkně upletené copy. Vlasy nadávající dívčiny se tam moc hezky vyjímaly.

Podruhé jsem se tam vydala s kamarádkou Káčou. V podstatě ihned si nás začali všímat místní ogaři, přinesli něco hulení, nějakou tequilu a zábava byla v plném proudu. Brzy jsme do domáckého prostředí zapadly, až nám barman povídá, že tam jsme vlastně zadarmo, protože každá nová holka, která tam vkročí, musí přijít o podprsenku. Chvíli jsme se dohadovali a já nakonec, už opojena, jsem ji jedním tahem vytáhla rukávem a se slovy „tak tady ji máte“ ji mrskla na bar. Za chvíli už visela nad ním mezi dalšími trofeji. A to jsem z toho prý vylezla v pohodě, protože normálně by ji ze mě měli servat. Inu vida. Následoval výstup holčiny se zlomenou nohou, která vylezla na štafle a ukazovala, jak na nich umí chodit. Opilecké štěstí (nebo opravdu um) jí přálo, takže si nezlámala další končetiny. Naše návštěva tohohle milého pajzlíku skončila zajímavě. Nějaký šikula si tak dlouho hrál s plynovou pistolí, až vystřelil, takže jsme slzíce vyklidili prostor a i s obsluhou a nezbytným jointem stáli venku u popelnic a čekali, až to vyvětrá. Mám pocit, že jsme tu s Káčou nakonec ani nic nezaplatily.

Jestlipak ještě motorkářská knajpa, jejíž název ani neznám, ještě premává? A visí tam stále můj kus oděvu? Jisté jsou dvě věci. Natála tam na úklid nikdy nenastoupila a ten maník, co tam byl s Evou a se mnou, se nám po motorkářské jízdě už nikdy neozval.

přidal valkil úterý, 13.02.2007, 11:41:00, Komentáře (4)

. . .

Hop skoč... o kus zpátky
v rubrice Čobolo

 

S hrůzou jsem zjistila, že UŽ ZASE budou Vánoce. S úsměvem jsem si však vybavila jeden předvánoční večírek v roce 1996.

V určitém období jsme na škole byli taková vcelku nerozlučná čtyřka. Občas se někdo i přidal, ale základ byl Radim, Martin, Petr a já. Z kluků se teď už vídám vlastně jen s Radimem, který zůstal skoro stejný jako tenkrát, možná je trošku spořádanější a pracuje, ale piva si rád zavdá dodnes a to je dobře. Z Martina se stal kandidát a šéfredaktor a v obojím se jeví dosti radikálním. Jeho časopis dokonce hlava české katolické církve svým ovečkám zakázala (Fakt!). Martin je už hodně jinde, což je škoda, protože tenkrát jsme byli docela kamarádi – ale tak život choda. O Petrovi semtam něco slyším. Zprvu se různě potloukal, ale teď se zdá být usazený, má kapelu, pani a jeden pořad na ČT (nevlastní ho, je jeho redaktorem).

Bylo to hodně těsně před Vánoci toho roku, když jsme se rozhodli svátečně posedět v místě pro nás v té době dosti oblíbeném, v putyce U žaludů. Bylo tam teploučko, ani ne moc narváno, smrděl tam prach z vafek, ale ve vzduchu byla sváteční atmosféra, ač prodchnutá pachem piva a zamlžená kouřem. Předali jsme si dárky, z nichž si pamatuju ten Radimův, který nám doma visí na čestném místě – na zarámované fotce zátiší s pivem a startkama. (Jak jsi, Radime, dosáhl toho, aby v půllitru vydržela tak krásná nadýchaná pěna? A vypil jsi pak zachycený jistě už dost vykoženělý objekt?) Radim, tak trochu arachnofobik, dostal od jednoho z kluků velkého černého chlupatého pavouka, co mu ze zadku vedla trubka do malého měchu, který když se mačkal, pavouk skákal vpřed. Myslím, že obdarovaný měl velkou radost.

U žaludů jsme chvíli nasávali vánoční atmosféru a jiné, až Petr pravil, že na Výstavišti se má v nějakém klubu něco dít, tak ať tam jdem. Proč ne, když se má někde něco dít, my u toho nemůžeme chybět. Na cestu nás milá číšnice vybavila, neznámo proč, kalendářem na rok následující, který získal čestné místo ve sbírce našich darů. Tenkrát byla docela velká zima, v centru moc sněhu nebylo, občané jej roznesli na sněhulích, ale na Výstavišti jsme se sněhem brodili tam někam, kde, když jsme to našli, už tam nic nebylo. Ale hezkej vejlet to byl. Bylo už dost pozdě, tak jsme se pomalu vydali zpět do středu města a k Havranovi, protože tam měli do rána. V liduprázdné Vodičkově ulici byl jen promrzlý prodavač kapříků a jeho několik desítek vánočních večeří. Radim s ním zapředl přátelský rozhovor, a když mu pán nechtěl dát zadarmo rybu, aspoň od něj vyzískal duši z té ryby. A tak jsme se dál potáceli promrzlou Prahou s pavoukem, kalendářem a duší a těšili se na spočinutí v teplé náruči hospody. Procházeli jsme ulicí V Tůních, když tu co nevidíme, na jednom parapetě se válí zuby. Teda zuby, spíš zubní protéza. Chvíli jsme nad nimi stáli a řešili, kdo a jak je tam asi zapomněl, až je Radim prostě sebral a přidal ke svým „pokladům". A s tím vším jsme se dopravili k Havranovi, kde jistě ještě nejednu sklenku popili. Tak mě napadá, jak by se asi tvářila Popelka, kdyby nás poprosila, ať jí z nákupů, na které nás poslala zlá macecha, přineseme, co nás cinkne do nosu. Kapří duši, celou černou a ošklivou, prý Radim vyhodil někdy v dubnu, co se stalo se zubama, nevím. A co asi s jejich majitelem...

přidal valkil úterý, 24.10.2006, 13:00:00, Komentáře (0)

. . .

Tygr z Mompračemu
v rubrice Čobolo

 

nebo odkud vlastně

 

Tuhdá mi wuxia sdělil, že budou na dvd vydávat Sandokana, tak jsme svorně zavzpomínali, jak jsme ten seriál kdysi sledovali a jakej byl kolem toho poprask. Samozřejmě jsem z Matějský pouti měla tričko s Kabirem Bedim, s bratrancem jsem vyměnila do tý doby opečovávanou fotku Vinnetoua a Old Shatterhanda za Sandokana, tygrobijce a uložila si ji do kufříku mezi další podobné cetky. Na ten seriál mám dvě vzpomínky – když ho dávali poprvé, neviděla jsem první a poslední díl. Proč jsem neviděla ten poslední, si nepamatuju, možná to byl trest od mého tvrdého vychovatele za nějaký přečin. Každopádně jsem byla druhý den ve škole za blba, páč jsem nevěděla, že zhynula Sandokanova milá, Mariana. Proč jsem neviděla ten první, si naopak pamatuju velice přesně. Měla jsem ten den přespat u jednoho kamaráda. Jeho máma šla na drby k sousedce a pustila nám televizi, že za chvíli budou dávat nějaký dobrodružný seriál, tak ať se koukáme. Než to začalo, ještě jsme si hráli v pokoji a já od Dana vyžadovala, aby mi ukázal svůj plavací kruh (měl totiž takovej ten, jak to mělo vepředu nafouklou hlavu kachny nebo nějaký podobný havěti). Kruh se ukrýval v jakési horní skříňce, tak jsem k ní vylezla a otevřela ji, jenže ouha – nahoře na ní stála skleněná váza, taková dost bytelná, tak nešikovně, že jak jsem vzala za dvířka, zřítila se dolů. A rovnou na Danovu hlavu. Váza se nerozbila, jeho hlava bohužel ano. Pamatuju si, jak ležel v obýváku na sedačce, brečel, z hlavy mu kapala krev a v televizi se právě rozezněla znělka Sandokana. Byla jsem hrozně zmatená, netušila co dělat, ani kam vlastně šla Danova mámu, vím, že jsem vyběhla na chodbu jejich domu, ale nevěděla, kde bych ji měla hledat. Štěstí bylo, že nás ona sama přišla záhy zkontrolovat. Tu noc jsem tam nespala, cestou do špitálu, kde Danovi hlavu sešili, si mě vyzvedli naši. Kolik měl stehů, nevím, ale když mi vyprávěl, že mu šili hlavu, nedokázala jsem si představit, jak mu ji, probůh, nacpali do toho šicího stroje.

Ze samotného seriálu si vzpomínám na dvě scény, jako koneckonců snad každý. První je, jak Sandokan podskočí tygra letícího vzduchem a přitom ho rozřízne. A potom, jak v zajetí na lodi sní nějakej prášek, aby vypadal, že je mrtvý, nechá se pohřbít do moře, jenže to má, kujón, tak dobře vypočítaný, že se v tom moři probere, rozpáře plachtu, v níž je zabalený a zachrání se. Tenkrát jsem doslova trpěla představou, že by se mu to nepodařilo vypočítat dobře. Jenže podařilo!

přidal valkil úterý, 15.08.2006, 12:25:00, Komentáře (0)

. . .

Ten náš děda neposeda
v rubrice Čobolo

Rozhodla jsem se věnovat něco místa našemu kosteleckýmu dědkovi. Dědek to byl s velkým Dé, dokonce se nám tak sám podepisoval na pohledy. Byl to cholerik a alkoholik, ale prostě náš dědek.

Když o něm přemýšlím, okamžitě se mi vybaví přístroj na výrobu sodovky a šťáva, takovej ten hutnej sirup. Děda si ho lil do čaje ve velkým a ještě přidal několik kostek cukru. Nám čaj dělal podobně, do takových umělohmotných hrnků – já měla růžovej. A ten čaj byl šíleně sladkej. Vidím dědu, jak sedí na své židli u okna a lžicí jí nějaký oběd, pokud možno vepřoknedlo, maso co nejtlustší, vždycky mu šmakovala ta kůže. Anebo slíváky, kynutý buchty, kterých se na plech vešlo jen šest. V kuchyni kamna, která s oblibou roztápěl o půl šestý ráno, když jsme ještě všichni spali, a to v zimě, v létě, počasí nehrálo roli. Když nás tím nevyburcoval, sedl si v kuchyni u stolu (máma tam spala, tak to měla pěkně z první ruky) a půl hodiny se holil elektrickým strojkem. Nad kamnama byly dlaždičky oblepený obtiskama s kačerem Donaldem a Mickey mousem. A já měla na polívku plechovej talíř taky s myšákem Mickeym, kam se asi poděl?
Dědek dost chlastal, vždycky po obědě vyrážel na kole do hospody a vracel se kolem pátý, šestý ze tří piv a malého rumu. Ovšem tři piva a rum si po cestě dal ve třech, někdy čtyřech hospodách. A zase jel zpátky na kole. Vždycky, když jsme ho viděli jet, utíkali jsme, protože to byl hroznej pohled a všichni tvrdili, že se děda jednou vřítí pod auto, nebo si zláme vaz, až bude na to kolo nasedat, nebo z něj lízt dolů. Když jsem byla malá a a přijeli jsme do Kostelce, chodili jsme dědu vyzvedávat do Pivovaru, hospody na náměstí, kde seděl u štamgastskýho stolu, bral si mě na klín a dědci mi kupovali limonády a pochutiny. Protože právě v týhle hospodě máma před mým narozením servírovala, měla jsem tam volný přístup všude, včetně kuchyně a hrozně mě bavilo tam prolézat ta zákoutí. Hospodu po revoluci zavřeli a když ji za několik let zase zprovoznili a já tam zašla na pivo, hrozně mě překvapilo, že není tak velká, jak jsem si pamatovala.
S dědkem mám několik šílených příhod, asi dvakrát jsem od něj dostala na zadek a v životě to nezapomenu. Měl takový tlapy a takovej úder, jauvajs. Jednou mu zaskočil chleba a děda se dusil, doma jsem byla jenom já a byl to docela otřesnej zážitek. On rudnul a modral, já ho bušila do zad, ale při jeho metráku jsem neměla šanci. Nakonec jsem ho donutila strčit si tlapu do krku, takže tu půlku krajíce vypliv. Uf. Jednou jsem s ním zase byla sama doma a on, ať mu přinesu z lednice sádlo. Vždycky si ukrojil šíleně tlustej kedr a na něj nešetřil tlustou vrstvou sádla – další dědova pochoutka. Když o tom tak přemýšlím, připadá mi, jako by jedl jen vepřoknedlozelo, chleba se sádlem a slíváky. A ještě hovězí vývar, kterej sám vařil a kterej byl příšerně mastnej. Jednou jsem si takto horký vývar vylila z oblíbeného plechového talíře s Mickeymousem na nahý stehna, protože jsem obědvala jen v plavkách. Ideální! Ale vrátím se k sádlu. Přinesla jsem mu ho z lednice, ale co nevidím, sádlo se hýbe. Bylo plný bílých červů. A tak říkám: "Dědo, to je ale zkažený, je to plný červů." On mi vzal sklenici z ruky a pravil: "No a co? Červy nemaj žádný střívka, nic." A řádně tlustě si je namazal na připravenej kedr.

A ještě přidám zážitek, kdy jsem se díky dědkovi a staršímu bratrovi šíleně styděla... Máma měla v Kostelci samozřejmě spoustu kamarádů a tak, když jsme tam byli, kromě úklidu, starání se o svého tátu a vyhazování zkažených potravin, které si on pěstoval, vyrážela do hospůdek. Občas se i zasekla, občas přišla až ráno. Jednou nejenže, když jsme se probudili, nebyla doma, ale nedorazila ani dopoledne a nebyla tam ani ve dvanáct, kdy už dědek mlátil lžící o stůl, kde je ten oběd. Když nepřišla ani okolo jedné, začal do mě a mladšího bratra (mně bylo asi 11, jemu 6) děda šít, že to není normální a že se mámě určitě něco stalo a ať to jdeme nahlásit na vébé. Starší bratr se po chvíli přidal, a tak dlouho do nás hučeli, až jsme se sebrali a šli na místní veřejnou bezpečnost ohlásit, že se nám ztratila maminka. Už to oznámení a vysvětlování policajtovi, co měl v neděli službu, bylo samo o sobě dost trapný. Nakonec nás sebral a že objedeme nějaké známé, jestli tam nemají nějakou ztracenou maminku. Ve chvíli, kdy jsme vylezli, zrovna strážnici míjel starší bratr a říká: "Co blbnete, máma sedí támhle v hospodě." Myslela jsem, že se propadnu studem, to bratrovi nezapomenu, protože to samozřejmě věděl, už když nás tam svorně s dědkem posílali. Takže maminka se našla, policajt se vrátil do služby a dědek si výjimečně dal k obědu chleba se sádlem místo teplýho vepříka. A máma od něj k večeru, když se vrátil ze své hospodské štace, dostala vynadáno do kanců, proč v šest večer spí a nepeče buchty.
Takovej byl náš kosteleckej děd.

přidal valkil čtvrtek, 12.01.2006, 11:51:00, Komentáře (1)

. . .

Druhý pád, držkopád
v rubrice Čobolo

Další část padajících historek je tu.

Následující historky nejsou ani tak o pádu, jako spíš o úderu. Bylo mi 12 a můj starší bratr si právě odbýval vojnu na Šumavě. Jednou v létě jsme za ním jeli a vytáhli ho na koupání. A tenhle rybník, či co to bylo, měl parádní velkou klouzačku, na které jsem trávila spoustu času, jezdila popředu, pozadu, vsedě, vleže, ale bylo mi to málo. "Velký" kluci totiž jezdili i vestoje a vkleče a já si to vkleče prostě musela vykoušet. Nejřív to šlo, ale jak je na klouzačce dole ten zhup, tak mě to vrhlo dozadu a já se pořádně udeřila do hlavy. Nejdřív se mi zajiskřilo, pak zatmělo před očima a potom nastoupila mlha. Nějak jsem se sice vyhrabala z vody, ale zjistila jsem, že si nic nepamatuju, jen svoje křestní jméno, nevěděla jsem, kde jsem, co tam dělám, nic. Naši mě vzali k nějakýmu místnímu zdravotníkovi, kterej do mě lil úplně teplou pomerančovou minerálku (je zajímavý, že to si pamatuju) a řekl jim, že mě nesmí nechat usnout. Asi o měsíc později jsme byli u dědy, kterej měl chaloupku v zahrádkářský kolonii na Jarově. Houpala jsem se tam ve stoje na klasický dřevěný houpačce, co visí na provazech, a co myslíte, prásk, ujela mi pod nohama a já se flákla o beton do hlavy. Takže když jsem se praštila na klouzačce, zhaslo se mi, ale díky této houpačce se zase rozsvítilo. Tudíž je vlastně všechno v naprostém pořádku. :-)
V 16 letech se naboural vlak, ve kterém jsem jela, a protože jsem zrovna spala, probudila jsem se po nárazu na zemi a měla uražené přední zuby. To ten stoleček u okna, do kterého jsem se zahryzla, dokonce tam po mě v tom hliníku zůstaly pěkný stopy. A krom toho rozseknutá hlava, jak mi na ní přistála zářivka. Exkluzivní zážitek. Přiznávám, že jsem se pak docela dlouhou dobu bála usnout ve vlaku.
Kolem dvacítky jsem měla krásný padací období, který se mnou ponejvíce prožila právě kamarádka Katka. Jednou jsme se  honily kolem hospody, tak jsem se vyválela v prachu, pak jsme zase šly po ulici, mně se zvrtla noha, takže zatímco mi Káča něco dál vyprávěla, já se válela u země, aniž ona si toho všimla.
Skončila bych nedávnou historkou o tom, že se nevyplácí dohánět autobusy. Přijeli jsme s drahým na Braník, odkud nám domů jede bus (upozorňuji, že jedeme jen jednu stanici, ale jsme líní chodit do kopečka a tak to často využíváme) a vidíme, že už tam stojí. Letěli jsme k němu, já hopsla na schod, ale jak je kovovej a kluzkej, ujela mi po něm noha a já sebou tak třískla. Au! No, zlomený žebro a ukázkově promáčklá holeň. A to byl autobusák ještě hodnej, protože mě nechal vbelhat se dovnitř a nepřiskřípl mě do dvěří, jak to někteří z nich umí (viděli jsme před nedávnem na vlastní oči).
To byl nástin mých historických pádů a nezbývá než doufat, že jich vbrzku moc do seznamu nepřibyde.

přidal valkil čtvrtek, 20.10.2005, 10:00:00, Komentáře (1)

. . .

První pád, vodopád, erste Fall, Wasserfall
v rubrice Čobolo

Rozhodla jsem se, že sem tam, nebude-li se nic zásadního dít, hrábnu do své minulosti a pochlubím se s věcma, který mi utkvěly v hlavě, nebo nějakým způsobem ovlivnily, nebo mám prostě potřebu o nich psát. A třeba jednou bude i Tenkrát poprvé :-)

A začnu mými různorodými pády a nehodami, kterými jsem u některých přátel pověstná (Káča by mohla vyprávět), a to pěkně popořadě. První větší pád si nepamatuju osobně, ale mnohokrát jsem o něm slyšela. Byl mi rok a kousek, když mě vzal můj tatík na procházku do kosteleckého zámeckého parku. Pěkně jsem si hrála u takových fontánek, kde měli lopuchy a plavaly tam červený rybičky – házela jsem tam kamínky a najednou hop, zmizela jsem v rybníčku. Tata nelenil a šup tam pro mě, vylovil mě a já kupodivu nezískala odpor k vodě, naopak jsem vodumil a svého času jsem i závodně plavala. A tatík dodnes prohlašuje, že jaká jsem (tedy nejsou se mnou problémy jako s mladším bratrem), je právě zásluhou toho, že mě v brzkém věku vystavil takovému šoku. On měl vůbec zajímavé metody, když mi bylo 8 měsíců, prý mě věšel za dveře od auta, jestli mám opičí reflex a udržím se. Nevím, proč má bratr problémy, protože i jemu uštědřil náš milý vychovatel pěkný šok. Když mu bylo 5 let, tak ho nutil jezdit na lyžích, i když bratr už evidentně únavou padal na hubu. Poslední pád vedl k šroubovité zlomenině, špičku nohy měl v lyžařské botě u paty a samozřejmě naopak. Když jsme s ním pak druhý den ráno jeli do nemocnice, ještě jsme zapadli v závěji a museli nás vyhrabat. Bratr pak obdržel nechodicí sádru až ke kyčli a zůstala mu asi 3 měsíce. Tolik léčba šokem, jak to vidí náš otec.
Když mně bylo 5, vzali mě kamarádi na nějakou chalupu. Hráli jsme si tam s dětma, že nás honí čarodějnice a vždycky jsme vylezli po žebříku na půdu se senem, pak překročili na trám a po dalším žebříku dolů. No a nakonec, jak jsem tvrdila, do mě ta čarodějnice strčila a já propadla mezi půdičkou a trámem a rozplácla se dole. Asi to nebylo moc vysoko, to už si nepamatuju, akorát vím, že jsem měla monokl přes celou půlku obličeje. Mezitím a potom jsem spadla ještě mnohokrát, jednou přeletěla řidítka na kole, jednou se rozmázla v bazénu a urazila si kousek zubu, ale celé se to kupodivu obešlo bez zlomenin, což dodnes nechápu.
V devíti letech mě jedna kamarádka při zábavných hrách pustila ze střechy, což zní poněkud drasticky, ale naštěstí to byla střecha vysoká asi jen 2,5 metru, pod níž zhruba v půlce byla zídka. Vždycky jsme ze zídky lezli na ten baráček, tentokrát mě ona kamarádka chtěla vytáhnout, ale nějak mě pustila. Naštěstí jsem dopadla na tu zídku a odnesl to pouze loket. Tomu jsem pak přidala ještě několikrát. Například se klouzala z kopečka s rukama v kapse a prásk, oba lokty obražený. A pokračování příště, protože pádů bylo mnoho.

přidal valkil středa, 19.10.2005, 16:19:00, Komentáře (0)

. . .