Hodkovičské háčky
v rubrice Hodko
Protože jsem ještě neobjevila nového doktora pro děti tady blíž, chodím stále k paní doktorce do Hodkoviček. V minulých dvou týdnech jsem tam i díky Toniččině oboustrannému zánětu středního ucha byla několikrát. I proto, že tam docházíme do místní orl ordinace. Jak jsem tam tak brouzdala známými místy, docela se mi zase začalo stýskat. Šla jsem cestou, kudy jsem chodívala nespočetněkrát a působilo to na mě tak příjemně známě. Ano, stěžovala jsem si, že jsme to měli všude daleko, což je fakt, ale prostě se mi trochu zastesklo. Kromě doktora tam jezdíme pořád do Sokola, takže v Hodkovičkách zůstávám zaháčkovaná. Šla jsem tam teď vrátit knížky do knihovny s tím, že už si nic nepůjčím a začnu chodit tady do nějaké bližší. A samozřejmě, zase mám doma knihy z Novodvorské. Asi se mi tam prostě chce vracet. Kdoví, jestli tady budu vůbec hledat dětskou doktorku. Možná časem. Kaple sv. Bartoloměje v dolních Hodkovičkách. Ta horní cedulka na kapličce vlevo ukazuje, kam až sahala voda v roce 2002.

My pod vodou nebyli, bydleli jsme na kopci (úplně vlevo nahoře, tenkrát ale dům nebyl narůžovo).

Nešla nám asi pět dní elektrika a pamatuju, jak si večer při svíčce čteme Boříka a spol. a Mikulášovy patálie. Na zásadní díla nebyla chuť. Chodili jsme se z kopce koukat na řeku, která protékala až pod mostkem nad silnicí. Dostat se z nedobytného kopce do centra bylo trošku složitější. Ráno jsme vždycky vyklusali na Novodvorskou na autobus, tím se pak táhli nekonečnými kolonami směrem na Kačerov. Odtud na Muzeum, pak kyvadlovým metrem na Hlavák. Pracovala jsem u Masaryčky a naše budova byla první z dlouhé řady neosvětlených, ve které šla elektrika celou dobu. Jen kousek od práce už byla zase voda, Křižíkova ulice byla plná. Když voda opadla, jezdilo se šíleně narvanými tramvajemi. A cestou na tramvaj jsme míjeli vyházené mokré knihy z nakladatelství Pragma. Hnily tam docela dlouho. Takhle zpětně skoro neuvěřitelné, kam až se řeka vylila. Snad už zůstane v korytě. Zaháčkovaná.
. .
.
pondělí, 4.01.2010
Pohled z okna
v rubrice Hodko
Moje úchylka tímto směrem
Výhled z okna ložnice mám moc ráda, jak k sousedům do zahrady, tak směrem dolů k řece, kde jezdí tramvaje, a na kopce na druhé straně Vltavy. Škoda jen, že tu řeku nevidět. Následuje šmírování sousedovic zahrady. 19. března, 18:03

28. května, 19:59
30. října, 8:05 
17. prosince, 14:47

. .
.
středa, 18.11.2009
Zakořeněná
v rubrice Hodko
Devět let je dlouhá doba na to, aby člověk v nějakém místě zakořenil. Uvědomuju si to o to víc, že se nám čas strávený v Hodkovičkách už nachyluje a kořeny budeme muset brzy vytrhat.
A i když za tu dobu mám k tomuto místu mnoho výtek, už teď vím, že se mi bude hodně stýskat. Tak si pro sebe zakládám vzpomínkovou rubriku "Hodko", kam budu dávat hlavně fotky odsud. Jelikož ale nejsem fotograf, nýbrž pořizovač obrázků, jsou snímky hlavně z poslední doby, kdy foťák s sebou beru cíleně. Obrázky staršího data jsou totiž focené převážně od nás z okna. Cílené focení má ovšem momentálně tu výhodu, že je podzim – pro mě nejfotogeničtější roční období. Ještě se na nějaký lov obrázků chystám, ale pořád mi to nevychází. Snad ještě projdu oblíbenou kočárkovou trasu, kterou jsem s Tončou neudělala ani jednou. Tak doufám, že mi to ještě vyjde. Pro začátek pár snímků z blízkého okolí. 


A troška vzpomínek písemných ještě. Přišli jsme sem 15. ledna 2001. Jen s batohy na zádech a tím nejnutnějším pro začátek. Sesbírali jsme nějaký nábytek od rodičů i od domácích a postupně se zabydlovali. Za sebe můžu říct, že doma jsem tu byla snad hned druhý den. Zprvu jsme sem chodili spíš jen přespávat. Z práce se chodilo po hospodách, koncertech, návštěvách, ale doma byla postel a sporák, teplo a tak vůbec. Trvalejšími obyvateli této venkovské pražské čtvrti jsme se stali až s příchodem Mikuláše. A přestože v domě, kde teď bydlíme, se rodí převážně kluci, přivezli jsme si sem i holčičku.
Bydlení s malými dětmi je tu výhodou i nevýhodou. Kolem není rušno, nejezdí tu moc aut, je tu zeleno, na druhé straně jsme hodně daleko od obchodů. Na autobus je to rychlejší chůzí deset minut, jít nakoupit je záležitost tak na dvě hodiny. I když člověk potřebuje jen mléko a chleba. Kolikrát když se odněkud vracíme, lije, Mik je unavenej, Tonča pod pláštěnkou kočárku vřeští a my máme před sebou ještě cestu od autobusu, nadávám jak špaček. Do místa, kde teď žijeme, se hodí auto, ale to my nikdy mít asi nebudeme, proto potřebujeme blíž k mhd, blíž k obchodům. Hlavně potřebujeme do vlastního, protože do pronajatého bytu se nechce investovat, žijeme tu tím pádem pořád v tom poskládaném nábytku. Od chvíle, co jsme čtyři, nám to taky začíná být malé, nemáme prakticky žádné úložné prostory – výtek se najde hodně. A výtky si stále opakuju, aby se mi lépe smiřovalo s tím, že už tu zanedlouho nebudeme a že se nestěhujeme ani nikam poblíž, aby se sem dalo častěji vracet. Už teď se mi stýská. Po místě, kde je úžasné ticho, kde se dá narazit na ježka, bažanty, dokonce i srnku, kde do stromů ťukají datlové. Stýská se mi po lidech, které jsme tu poznali. Po tom, že se zdravím s mnohým sousedem, povídám si se zdejšími babičkami a že už i místní psy znám jménem. Po tom, že to tu není sídliště, ale vesnička, odkud je do centra tramvají jen dvacet minut. Vlastně to bylo hezkých devět let. Teď holt krok někam dál.
. .
.
|
. . .
|